V jedné vesnici žil hrnčíř, který vyráběl misky pro všechny, kdo o ně požádali. Některé byly velké, jiné malé, některé zdobené modrými čarami a jiné prosté jako hladký kámen.
Jednoho dne za ním přišel mladý muž a požádal o misku, která by byla lepší než všechny ostatní.
„Chci, aby každý, kdo ji uvidí, poznal, že patří mně,“ řekl.
Hrnčíř mu podal misku bez ozdob. Byla kulatá, hladká a na první pohled docela obyčejná.
Mladík se zamračil. „To je všechno?“
„Zatím,“ odpověděl hrnčíř.
Po několik dní misku zkoumal. Obracel ji v rukou, klepal na její okraj a hledal na ní něco neobvyklého. Nic nenacházel. Nakonec ji odnesl k řece a položil ji na kámen.
„Je příliš prázdná,“ řekl.
Hrnčíř, který ho následoval, nabral do misky vodu a podal mu ji.
„Teď v ní vidíš řeku?“ zeptal se.
Mladík se podíval dovnitř. Na hladině se třpytilo světlo a mezi vlnkami se odrážela obloha.
„Vidím vodu,“ odpověděl.
„A bez prázdného místa by v ní nebyla,“ řekl hrnčíř.
Chvíli spolu mlčeli. Kolem šel vítr v trávě a řeka tekla dál, aniž by se snažila někoho přesvědčit o své síle.
Mladík si misku vzal domů. Zpočátku mu připadala stále obyčejná. Po čase si však všiml, že ji používá častěji než všechny ostatní. Naléval do ní čaj, dával do ní rýži a někdy ji nechával stát prázdnou na stole.
Když se ho někdo ptal, proč si vybral právě tuto, nedokázal to vysvětlit. Jen řekl: „Nezabírá více místa, než potřebuje.“
Poučení:
Často hledáme hodnotu v tom, co je nápadné, plné a snadno pojmenovatelné. Přitom právě prázdný prostor umožňuje věcem, aby sloužily svému účelu. Miska je užitečná nejen díky hlíně, z níž vznikla, ale také díky místu uvnitř.
Podobně může být užitečné i ticho v rozhovoru, volný čas v nabitém dni nebo chvíle, kdy ještě nevíme, co bude dál. Ne všechno prázdné je ztracené. Některé prázdno teprve čeká, čím se naplní.