Cesta, která nemá začátek ani konec
Zdravím vás a vítám na svém skromném blogu.
Kde začít? Možná na počátku… i když kdo ví, zda tehdy vůbec bylo světlo. Narodil jsem se v horách na severu — a to snad pro úvod postačí.
Od dvanácti let jsem cvičil karate-shotokan. Díky svým rodičům a jejich trpělivosti mě tato cesta přivedla dál — k ninjutsu. S bratrem jsme tehdy cvičili s odhodláním, které má jen mládí. Už tenkrát mě ale znepokojovalo, že v karate zůstávalo mnoho nevyřčeného — třeba i prosté mokuso, které nikdo pořádně nevysvětlil.
V ninjutsu, které po revoluci šířil pan Polák a později i pan Pokorný (Bujinkan Czech Dōjō), jsem poprvé poznal, že boj není jen o těle a zbraních.
Byl tu i neviditelný boj – duchovní trénink, meditace, prstové mudry kuji-kiri, mantry…
Jako chlapec jsem byl fascinován legendami o východních mistrech a jejich nadpřirozených schopnostech. A přece mě zaráželo, že mi každý říkal:
„Musíš cvičit dvacet let.“
V patnácti člověk nechce čekat — chce chápat hned. Ale cesta se nespěchá.
2000–2008
Jednoho dne se mi do ruky dostala zvláštní kniha — Tao Te Ťing.
Poprvé jsem jí nerozuměl. Jen několik vět mi zůstalo v paměti, jako záblesky cizího jazyka duše. Až po letech, když jsem ji znovu otevřel, všechno se mi vybavilo — jasně, beze slov.
„Můžeš jít ze všech sil vpravo, až zjistíš, že vlastně jdeš vlevo —
vzpomeň si na mě. Je to jedna cesta.
A nic si z toho nedělej. To je totiž cesta Tao.“
2004–2009
Časem jsem pochopil, že i to, čemu jsem dřív říkal „chyba“ nebo „pád“, bylo součástí mé cesty. Prožil jsem si věci, kterých se jiní bojí — a které by si raději zaplatili, jen aby je nemuseli prožít.
Nebylo to lehké, ale stálo to za to. Nechlubím se tím, ani se za to nestydím.
Kolem roku 2009 jsem založil první blog a začal znovu přemýšlet o Tao — tentokrát s odstupem a klidem, který přinášejí roky.
2013–2022
Sledoval jsem, jak internet zaplavují „mistři“, „profesoři“ a „učitelé“ duchovna — lidé, kteří používají slova, ale nežijí je.
Meditace se stala show, duchovno marketingem.
A přesto – tichá procházka po horách, den o samotě v lese – to stále dokáže víc než tisíc online kurzů.
Ano, meditace pomáhá, ale ještě víc pomáhá život sám.
Ne ten, který měříme značkou auta nebo výší účtu.
Ten druhý – tichý, přítomný, prostý.
Mluvil jsem s mnoha duchovními lidmi, teology i laiky. Většina z nich opakovala naučené věty. Jen zřídka někdo skutečně věděl.
A když mi řekli: „Napiš knihu o Tao,“ odpověděl jsem:
„Ne, všechno už bylo napsáno dávno.“
Kdo chce chápat, musí přestat číst a začít žít.
O penězích a pochopení
Peníze jsou zvláštní.
Když je máš — jsou skvělé.
Když je nemáš — taky.
Protože penězům je to jedno.
Jsou jen prostředkem. Můžou ulehčit život, ale moudrost si za ně nekoupíš.
Doporučuji knihu Walter Lübeck – Tao peněz, která tuto myšlenku vystihuje lépe, než bych kdy dokázal já.
Na závěr
Oblékat se do hábitů, pohrdat světem a druhými – i to je cesta, ale ne ta moje.
Tento blog není o popírání, ani o dokazování.
Je to místo, kde se křižují cesty — kde se mohou potkat ti, kdo jdou podobným směrem.
Možná tu časem vznikne něco víc než jen slova.
Možná prostor pro setkání, myšlenku, nebo prosté ticho.
Doporučené čtení?
Všechno, co vás zaujme. A především – Tao Te Ťing.
Nechť je tento prostor anonymní jako noc a svobodný jako den.
2020 | Autor