Tento příběh je inspirován tradičním taoistickým způsobem vyprávění.
Na okraji vesnice stál starý dům s širokým dvorem. Jeho majitel si dlouho stěžoval na vítr. Na jaře rozhazoval prach po podlaze, v létě shazoval listí ze stromů a v zimě se protahoval škvírami pod dveřmi.
Jednoho dne si zavolal tesaře.
„Zavři celý dvůr,“ řekl mu. „Postav kolem něj vysokou zeď. Nechci, aby sem vítr ještě někdy vstoupil.“
Tesař obešel pozemek a dlouho mlčel. Potom se zeptal: „A kam má vítr jít, když ho ze všech stran zastavíme?“
„To není moje starost,“ odpověděl muž. „Hlavně ať mě neruší.“
Tesař tedy začal stavět. Zeď rostla den za dnem. Byla silná, rovná a bez jediné mezery. Když byla hotová, majitel se zaradoval. Dvůr vypadal klidně. Žádný prach, žádné listí, žádný průvan.
Po několika týdnech však začal být vzduch těžký. Voda v nádrži se kazila, tráva žloutla a v domě se držel zatuchlý pach. Lidé, kteří přicházeli na návštěvu, brzy hledali důvod k odchodu.
Majitel znovu zavolal tesaře.
„Zeď je pevná,“ řekl rozzlobeně. „Proč tedy dům nepůsobí lépe?“
Tesař vzal kladivo a vyrazil ve zdi několik otvorů. Ne velkých. Jen tolik, aby jimi mohl projít vzduch a dovnitř dopadlo trochu světla.
Vítr se vrátil. Přinesl s sebou vůni trávy, chlad od řeky i suché listy. Dvůr už nebyl dokonale uzavřený, ale po čase se v něm znovu dalo volně dýchat.
Poučení:
Člověk někdy chrání svůj klid tak usilovně, až kolem sebe postaví zeď. Spolu s tím, co ho ruší, však může odříznout i čerstvý vzduch, nové myšlenky a setkání, která by mu prospěla.
Ne všechno, co vstupuje do našeho života, lze předem roztřídit na dobré a špatné. Některé věci potřebují projít, aby se prostor uvnitř nezastavil. Klid nemusí znamenat úplné uzavření. Někdy vzniká právě tehdy, když necháme život trochu proudit.