Říká se, že tento příběh je inspirován tradičním taoistickým způsobem vyprávění.
Na okraji malé vesnice žil hrnčíř, který vyráběl misky. Jeho ruce byly klidné a přesné. Hlínu znal tak dobře, že dokázal podle doteku poznat, zda bude nádoba pevná, nebo se při vypalování rozpadne.
Jednoho dne vytvořil misku, která se od ostatních lišila. Byla hladká, lehká a měla krásný tvar. Když ji však vyndal z pece, všiml si na jejím okraji drobné praskliny.
„Tahle se nedá prodat,“ řekl si.
Položil ji stranou a začal pracovat na dalších. Prasklina mu ale nedala pokoj. Nebyla velká, přesto kazila dokonalost misky. Hrnčíř ji několikrát otočil v rukou, jako by doufal, že z jiného úhlu zmizí.
Odpoledne přišel k dílně poutník a požádal o trochu vody. Hrnčíř sáhl po nejbližší nádobě. Byla to právě prasklá miska.
Poutník se napil a poděkoval.
„Vezmi si raději jinou,“ řekl hrnčíř. „Tahle není dobrá.“
Poutník se podíval na misku a zavrtěl hlavou. „Drží vodu. Co víc od ní žádáš?“
Hrnčíř neodpověděl. Poutník chvíli mlčel a potom položil misku na nízký kámen před dílnou.
„Podívej se,“ řekl.
Do praskliny pronikl tenký paprsek odpoledního světla. Nebyla to ozdoba, kterou by hrnčíř naplánoval. Přesto právě ona dávala misce její zvláštní vzhled.
„Chtěl jsem, aby byla bez chyby,“ řekl hrnčíř.
„Bez chyby je mnoho věcí podobných,“ odpověděl poutník. „Některé si člověk zapamatuje právě proto, že nejsou takové, jaké měly být.“
Hrnčíř vzal misku zpět do rukou. Prasklinu tentokrát nezakrýval prstem. Nechal ji být.
Poučení
Často se snažíme odstranit všechno, co v našem životě působí jako nedostatek. Chceme být jistí, bezchybní a dokonale připravení. Přitom právě mezera nebo slabé místo může propustit něco, co bychom jinak nezahlédli.
Ne každou prasklinu je třeba oslavovat a ne každou bolest lze jednoduše přijmout. Někdy však stačí přestat se před ní skrývat. To, co jsme pokládali za vadu, nemusí určovat naši hodnotu. Může se stát jen jednou z cest, kterými k nám přichází světlo.