Jednoho rána přišel mladý muž k tichému domu pod horou. V ruce držel svazek knih a v hlavě měl tolik otázek, že sotva vnímal cestu, po které kráčel.
Stařec, který bydlel v domě, ho pozval dovnitř. Neptal se, odkud přichází, ani co všechno už přečetl. Jen postavil před něj prázdnou misku a začal do ní nalévat čaj.
Miska se brzy naplnila. Stařec však naléval dál. Čaj přetekl na stůl a stékal na zem.
„Dost,“ řekl mladý muž. „Miska je plná. Už do ní nic nevejde.“
Stařec odložil konvici.
„A ty jsi na tom podobně,“ odpověděl. „Přišel jsi s hlavou plnou odpovědí. Kam by se měla vejít otázka?“
Mladý muž se zamračil. „Přišel jsem se učit.“
„Pak možná nejprve odlož to, co už víš.“
Chvíli seděli mlčky. Zvenku bylo slyšet jen kapky vody, které padaly ze střechy do kamenné nádoby. Mladý muž se zpočátku snažil rozpoznat, jaký význam se v tom zvuku ukrývá. Potom přestal hledat.
Teprve tehdy si všiml, že dům není tak tichý, jak se zdál. Slyšel vítr v trávě, vzdálené kroky a vlastní dech.
Stařec mu ten den nevyprávěl žádné učení. Nepředal mu žádnou tajnou větu. Když mladík večer odcházel, jeho svazek knih byl stále stejně těžký. Přesto se mu šlo lehčeji.
Od té doby se před každým novým rozhovorem snažil na chvíli ztichnout. Ne proto, aby působil moudřeji, ale aby se přesvědčil, zda v něm zbylo trochu místa.
Poučení:
Člověk může mít mnoho znalostí, a přesto neslyšet, co se právě děje. Někdy nám v porozumění nebrání nedostatek odpovědí, ale jejich nadbytek.
Ticho není prázdné místo, které je nutné okamžitě zaplnit. Může být prostorem, v němž se ukáže něco prostého, co jsme předtím přehlíželi.