Tento příběh je inspirován tradičním taoistickým způsobem vyprávění.
V horské vesnici pracoval mladý kameník, který dostal za úkol opravit staré vodní koryto. Přivádělo vodu z pramene k několika zahradám a lidé si stěžovali, že v dolní části teče příliš málo.
Kameník si prohlédl kameny, změřil svah a rozhodl se, že koryto narovná. Odstranil všechny zatáčky, vyplnil prohlubně a položil nové kameny tak těsně vedle sebe, jak jen dokázal.
„Voda musí mít jasnou cestu,“ říkal. „Když ji povedu rovně, neztratí se.“
První den po opravě proud skutečně vypadal silnější. Voda se hnala úzkým korytem a kameník byl se svou prací spokojen. V noci však přišel prudký déšť. Pramen zesílil, voda narazila do rovné stěny a vyrazila si cestu přes okraj. Ráno byla část zahrad zaplavená a v dolní části koryta zůstalo téměř sucho.
Kameník začal kameny znovu přeskládávat. Uviděl přitom starého zahradníka, který seděl opodál a pozoroval vodu.
„Proč mi nepomůžeš?“ zeptal se podrážděně.
„Pomohu ti, až přestaneš vodě vysvětlovat, kudy má téct,“ odpověděl zahradník.
Ukázal na původní koryto. Nebylo rovné. Vedlo kolem kořenů, rozšiřovalo se u kamenů a na několika místech se téměř ztrácelo v trávě. Přesto voda nacházela cestu dál. Tam, kde narazila na překážku, nezůstávala dlouho. Rozlila se, obešla ji a pokračovala níže.
Kameník tentokrát neodstranil všechny zatáčky. Pouze uvolnil místa, kde se voda skutečně zastavovala, a ponechal jí prostor, aby si cestu sama srovnala. Když přišel další déšť, proud se rozlil do stran, ale koryto neroztrhl. Voda dorazila až k poslední zahradě.
Poučení:
Ne všechno, co je křivé, potřebuje narovnat. Někdy vzniká největší škoda právě tehdy, když chceme život vést příliš přesně a bez odchylek.
Jednat bez zbytečného nátlaku neznamená nedělat nic. Znamená to nejprve pozorovat, kde je odpor skutečný a kde jsme si ho vytvořili sami. Kdo naslouchá, často najde cestu, která je tišší a pevnější než ta, kterou se snažil vynutit.