Tento příběh je inspirován tradičním taoistickým způsobem vyprávění.
Jeden poutník putoval několik dní horskou krajinou. Hledal starého muže, o němž se říkalo, že rozumí věcem, kterým ostatní lidé nerozumějí.
Když konečně dorazil k malé chatě pod skalami, našel před ní starce, jak opravuje proutěný koš.
„Přišel jsem si pro radu,“ řekl poutník.
Stařec přikývl a ukázal mu na kámen vedle sebe.
Poutník se posadil. Chvíli čekal, ale stařec dál mlčel a proplétal proutky.
„Mám mnoho otázek,“ řekl poutník po chvíli.
Stařec položil koš na zem.
„Ptej se.“
Poutník začal mluvit o svém životě. Vyprávěl o práci, která ho unavovala, o lidech, kteří ho zklamali, i o rozhodnutí, které nedokázal učinit. Mluvil dlouho a rychle, jako by se bál, že mu vlastní myšlenky utečou.
Stařec ho nepřerušoval.
Když poutník domluvil, čekal odpověď.
Stařec zvedl prázdný koš a podal mu ho.
„Co v něm vidíš?“ zeptal se.
„Nic,“ odpověděl poutník.
„Právě proto může něco přijmout.“
Poutník se zamračil. „Přišel jsem pro moudrost, ne pro prázdný koš.“
„Když je nádoba plná, další voda se do ní nevejde,“ řekl stařec. „A když je mysl plná vlastních odpovědí, neuslyší ani otázku, která přichází z ticha.“
Poutník se chtěl ohradit, ale tentokrát zůstal mlčet. Z údolí k nim doléhal zvuk větru v trávě. Po chvíli si všiml, že jeho dech se zpomalil. Poprvé za dlouhou dobu nemusel nic vyřešit.
Večer odešel z hor bez rady, kterou by si mohl zapsat. Přesto kráčel lehčeji než ráno.
Poučení:
Ne každé ticho je prázdné. Někdy vytváří prostor, v němž si člověk může všimnout toho, co předtím překrýval spěch a množství vlastních slov.
Prázdnota nemusí znamenat nedostatek. Může být místem pro nový pohled, klidnější rozhodnutí nebo prosté pochopení, které nelze vynutit.