Na okraji vesnice žil hrnčíř, který dokázal z hlíny vytvořit téměř cokoli. Jeho nádoby byly hladké, pevné a pravidelné. Lidé si je kupovali nejen proto, že dobře sloužily, ale také proto, že vypadaly dokonale.
Jednoho rána si hrnčíř všiml malého hrnku, který stál stranou. Měl lehce křivý okraj a na boku tenkou prohlubeň. Hrnčíř ho chtěl rozbít a vrátit hlínu zpět do nádoby.
Vtom přišel jeho mladý pomocník.
„Proč ho vyhazuješ?“ zeptal se.
„Protože není takový, jaký měl být,“ odpověděl hrnčíř.
Pomocník vzal hrnek do ruky. „Možná jen není takový, jaký jsi očekával.“
Hrnčíř nic neřekl. Položil hrnek na polici mezi ostatní nádoby. Několik dní si ho nikdo nevšímal. Byl příliš malý na velké úkoly a příliš nepravidelný na to, aby zdobil stůl bohatého zákazníka.
Pak přišla stará žena, která bydlela v domku pod kopcem. Nehledala nic krásného. Potřebovala nádobu na trochu vody, kterou si večer odnášela k posteli.
Všimla si křivého hrnku.
„Tenhle bude dobrý,“ řekla.
„Je nedokonalý,“ upozornil ji hrnčíř.
Žena se usmála. „Voda také nikdy neteče dokonale rovně. Přesto dojde tam, kam má.“
Odnesla si hrnek domů. Každý večer v něm přinášela vodu z pramene. Prohlubeň na boku jí dokonce pomáhala držet nádobu pevněji v ruce.
Po čase hrnčíř pochopil, že hrnek nebyl pokažený. Jen neměl sloužit stejným způsobem jako ostatní. Kdyby ho tehdy rozbil, odstranil by nejen jeho chybu, ale i jeho zvláštní užitek.
Poučení
Často se snažíme opravit všechno, co neodpovídá našim představám. Přitom právě odchylka může věci propůjčit jejich vlastní směr a smysl.
Ne všechno, co je křivé, je třeba narovnat. Někdy stačí přestat porovnávat a nechat věc, člověka i vlastní život sloužit způsobem, který se ukáže až později.