V malé dílně u cesty vyráběl hrnčíř nádoby pro pocestné. Jeho ruce pracovaly pomalu a bez spěchu. Hlína se pod nimi měnila v misky, džbány a hrnky, každý trochu jiný než ten předchozí.
Jednoho dne vytvořil malý šálek s tenkým uchem. Když jej položil na polici, všiml si, že na jeho dně zůstala drobná prasklina.
„Ten už nikdo nebude chtít,“ řekl učedník, který v dílně pomáhal. „Měl bys ho rozbít a použít hlínu znovu.“
Hrnčíř šálek vzal do ruky, prohlédl si ho a položil jej na okenní parapet.
„Možná,“ odpověděl.
Další den přišla žena, která putovala z daleka. Nehledala krásnou nádobu. Chtěla jen něco, z čeho by se mohla napít. Hrnčíř jí nabídl nový hrnek, ale žena zavrtěla hlavou.
„Ten u okna je mi milejší,“ řekla.
Učedník se podivil. „Vždyť neudrží vodu.“
Žena šálek obrátila. Prasklina byla úzká a voda z ní neunikala hned. Vzala jej s sebou a večer ho položila vedle ohniště. Přes noc do něj napršelo několik kapek z děravé střechy. Ráno byly na jeho dně malé lesklé korálky vody.
„Podívej,“ řekla učedníkovi, který ji doprovázel k cestě. „Někdy nádoba neslouží tomu, aby všechno udržela. Někdy stačí, že nám připomene, co do ní tiše přichází.“
Učedník se vrátil do dílny a dlouho stál u okna. Hrnčíř mezitím dál pracoval. Nesnažil se prasklinu vysvětlit ani ji proměnit v přednost. Jen nechal šálek, aby našel své místo.
Poučení:
Často posuzujeme věci podle toho, co nedokážou. Nádoba, která neudrží vodu, se zdá být vadná. Člověk, který nejde stejnou cestou jako ostatní, může působit pomalu nebo nedokonale.
Ne všechno však musí sloužit jedinému účelu. Některé věci potřebují čas, aby ukázaly, k čemu jsou. A někdy je moudřejší netlačit na výsledek, ale chvíli počkat a všimnout si toho, co přichází samo.