Ve vesnici pod horami žil hrnčíř, který vyráběl misky. Jeho práce byla pečlivá a lidé si jeho nádobí cenili. Přesto nebyl spokojený.
„Moje misky nejsou dost krásné,“ říkával. „Jejich okraje nejsou dokonale hladké a glazura nemá vždy stejný odstín.“
Jednoho dne přinesl svou nejlepší misku starému muži, který bydlel na kraji vesnice. Muž si ji dlouho prohlížel a potom se zeptal:
„Co je podle tebe na misce nejdůležitější?“
„Hlína, tvar a pevnost,“ odpověděl hrnčíř.
Stařec misku naplnil vodou a postavil ji na kámen.
„A kde je voda?“
„Uvnitř.“
„A co jí dovoluje zůstat uvnitř?“
Hrnčíř se podíval na misku, ale mlčel.
Stařec chvíli čekal. Pak vodu vylil do trávy.
„Když se díváš jen na hlínu, vidíš pouze stěny,“ řekl. „Ale miska slouží díky prostoru, který stěny obklopují. To, co není vidět, jí dává její užitek.“
Hrnčíř se vrátil domů. Od toho dne vyráběl misky pomaleji. Už se nesnažil zakrýt každou drobnou stopu po ruce. Dávala si pozor na tvar, ale nezapomínal na místo uvnitř.
Když se ho lidé ptali, proč jeho nové misky působí klidněji než dřív, neuměl jim odpovědět. Věděl jen, že přestal zdokonalovat to, co už bylo dostatečné, a začal více vnímat prostor, který nemohl vypálit ani ozdobit.
Tento příběh je inspirován tradičním taoistickým způsobem vyprávění.
Poučení:
Často si všímáme především toho, co je pevné, viditelné a naplněné. Přitom právě prázdné místo může rozhodovat o tom, zda má věc skutečný smysl. Miska není užitečná jen díky své hlíně, ale také díky prostoru, který nabízí.
Podobné je to s tichem, volným časem nebo prostým místem v mysli. Nemusíme všechno okamžitě zaplnit. Někdy je třeba méně přidávat a více ponechat, aby se ukázalo, co je opravdu důležité.