V jedné vesnici žil truhlář, který vyráběl dveře. Uměl vybírat dřevo podle let, naslouchal jeho praskání a dovedl poznat, kdy je prkno příliš napjaté. Lidé říkali, že jeho dveře vydrží déle než jejich domy.
Jednoho dne za ním přišel mladý muž a požádal ho o dveře do nové dílny.
„Chci, aby byly pevné,“ řekl. „Tak pevné, aby je nikdo nedokázal otevřít bez mého svolení.“
Truhlář vybral tmavé dřevo a několik dní pracoval. Když byly dveře hotové, zavěsil je do otvoru ve zdi. Mladý muž si je prohlédl a zatlačil do nich ramenem. Ani se nepohnuly.
„Výborně,“ řekl spokojeně.
Večer se však zvedl vítr. Dveře se začaly chvět v pantech. Mladý muž přidal další závoru. Druhý den přidal třetí. Čím více se snažil dveře zabezpečit, tím hlasitěji v noci sténaly.
Truhlář přišel, chvíli mlčky naslouchal a potom odebral jednu ze závor.
„Proč to děláš?“ rozzlobil se mladý muž. „Chci, aby byly ještě pevnější.“
„Dřevo se nesnaží porazit vítr,“ odpověděl truhlář. „Jen mu dovolí, aby kolem něho prošel.“
Pak ze dveří vyňal těžkou kliku a místo ní vyřezal malé dřevěné madlo. Dveře se daly otevřít jediným klidným pohybem. Když je někdo tlačil prudce, zadrhly se. Když na ně položil ruku bez spěchu, otevřely se tiše.
Mladý muž tomu nejprve nerozuměl. Po několika dnech si však všiml, že do dílny chodí méně rozzlobený. Přestal s dveřmi zápasit a začal je otevírat tak, jak byly zhotovené.
Poučení:
Někdy přidáváme sílu tam, kde by stačilo ubrat odpor. Chceme mít jistotu, kontrolu a ochranu, a tak kolem sebe stavíme další závory. Jenže přílišná pevnost může způsobit, že se věci začnou lámat.
To, co je pružné, nemusí být slabé. A dveře, které se otevřou jemným dotykem, nejsou méně bezpečné než ty, které vzdorují každé ruce. Možná jen lépe rozlišují mezi násilím a klidným záměrem.