Byl jednou starý taoista, který žil na samotě v horách, obklopený přírodou a tichem. Jednoho dne se k němu přiblížil mladík, který toužil po poznání tajemství života.
Mladík se zeptal: „Mistře, jak mohu dosáhnout moudrosti a nalézt klid ve svém srdci?“
Starý taoista, pozorující ptáka, jak svobodně létá na obloze, odpověděl: „Moudrost není něco, co můžeš najít mimo sebe. Je to jako vzduch, který nás obklopuje – vždy tu byla a vždy bude. Stačí se jí pouze otevřít a přijmout ji.“
Mladík se zamyslel nad těmito slovy a pokračoval: „Ale jak mohu nalézt svou cestu a pochopit smysl své existence?“
Starý taoista pokrčil rameny a odpověděl: „Naše cesta je jako tok řeky – neustále se mění a vyvíjí. Můžeš se pokusit plavat proti proudu a bojovat s každou vlnou, nebo se můžeš nechat unášet tokem a důvěřovat přírodnímu rytmu života.“
Mladík se uklonil a děkoval mudrci za jeho moudré rady. S každým novým dnem se snažil otevřít své srdce moudrosti a důvěřovat vlastní intuici. Postupně objevoval, že klid a štěstí nejsou nalezeny ve vnějším světě, ale jsou zakotveny v hloubi jeho vlastního bytí. A tak spolu pokračovali, starý taoista a mladý cestovatel, každý na své vlastní cestě, ale spojeni stejným toužením po poznání a harmonii.