Žil prostým životem u řeky, kde každý den sledoval tok vody, jak plyne klidně a nezadržovaně. Lidé z vesnice často přicházeli za Lao Shenem, aby hledali radu o životě, lásce či trápení.
Jednoho dne za ním přišel mladý rolník, celý rozčilený. „Mistře,“ začal, „moje pole je vyprahlé, úroda mizerná a práce těžká. Jak mohu změnit svůj osud, když vše je proti mně?“
Lao Shen se usmál a tiše odpověděl: „Pojď se mnou k řece.“ Společně se posadili na břeh a sledovali, jak proud vody lehce obtéká kameny.
„Vidíš tu řeku?“ zeptal se Lao Shen. „Nepotřebuje sílu k tomu, aby se prosadila. Nepokouší se lámat skály, ale jemně je míjí a stále plyne dál. Buď jako řeka, přijmi cestu, která před tebou leží, a najdi své vlastní proudění. Tvůj osud není něco, co změníš násilím, ale něčím, co najdeš tím, že půjdeš s proudem, ne proti němu.“
Mladý rolník se zamyslel nad jeho slovy a cítil, jak jeho úzkost odplouvá spolu s řekou. Pochopil, že místo boje musí naslouchat a učit se od přírody, být v souladu s tao – cestou, která plyne a je plná míru.
Od toho dne pracoval s klidem a rozvahou, hledal nové cesty, jak pečovat o své pole, a nacházel radost ve všedních okamžicích. Naučil se, že cesta je cíl a že harmonie přichází, když se člověk přestane snažit ovládat to, co ovládnout nejde.