Jednou se starý taoista vydal na dlouhou pouť přes horské stezky a přes lesy. Cestoval sám, s cílem nalézt klid a harmonii v přírodě a v sobě samém. Během své pouti se setkal s mnoha různými lidmi, kteří mu sdíleli své příběhy a hledání.
Jednoho večera, když se nacházel na odlehlé pláni uprostřed hor, se k němu přiblížil starší muž, který se zdál být unavený a ztracený. „Mistře,“ začal starší muž, „jsem zmatený a nemohu najít cestu svého srdce. Jak mohu nalézt mír a štěstí?“
Starý taoista se na něj usmál a pozval ho, aby usedl vedle něj u ohně. „Přijmi to, co je,“ řekl tiše. „Nemusíš hledat mír a štěstí mimo sebe, neboť oba jsou již uvnitř tebe. Stačí, když se zastavíš a nasloucháš hlubinám svého srdce.“
Starší muž se zamyslel nad těmito slovy a zeptal se: „Ale jak mohu naslouchat svému srdci, když je tolik rušení a chaosu ve světě?“
Starý taoista pokrčil rameny a odpověděl: „Nauč se být jako strom, který klidně stojí uprostřed bouře. Nechť tvé srdce je jako pevné kořeny stromu, spojené s hloubkou země, a tvá mysl jako pružné větve, které tančí ve větru. Pak budeš schopen najít klid a štěstí i uprostřed největších bouří života.“
Starší muž se uklonil a děkoval starému taoistovi za jeho moudré slova. S každým dalším krokem své cesty se snažil žít v souladu s těmito principy, a postupně objevoval klid a štěstí ve svém vlastním srdci, bez ohledu na vnější okolnosti. A tak spolu oba cestovatelé pokračovali v jejich pouti, každý s vlastním hledáním a každý s důvěrou, že pravá moudrost je nalezena v hlubinách srdce.