V dávných dobách, kdy hvězdy na obloze byly našimi průvodci v nočním temnotě, a slova byla předávána z pokolení na pokolení v příbězích a písních, byl svět mnohem jednodušší a pomalejší. Lidé žili v souladu s přírodou a stvořením kolem sebe.
Na úpatí horského masivu a vedle proudící řeky stála malá vesnice, kde obyvatelé znali tajemství rostlin, věděli, jak oslavovat slunce a měsíc a byli spojeni s duchem přírody. Byli to lidé pokory a vděku, kteří si vážili darů, které přinášela země.
Vesničané se scházeli kolem ohně, když padla noc, a poslouchali vypravěče, který sdílel příběhy o hrdinech a legendách, o božstvech a zázraku. Byly to příběhy, které zdědili od svých předků a které jim připomínaly, kdo jsou a odkud pocházejí.
Objevovali krásu ticha a klidu ve chvílích, kdy stáli na břehu jezera a pozorovali odrazy hvězd na hladině. Tam, v těchto tichých okamžicích, nalézali spojení s vesmírem a cítili, že jsou jen malou součástí něčeho mnohem většího a složitějšího.
Nedaleko vesnice stálo staré stromy, kteří byli svědky mnoha generací. Obyvatelé měli k těmto stromům zvláštní vztah a věřili, že každý strom má svou duši a moudrost, kterou předává do větřícího světa.
Ve starověku se lidé nehnali za bohatstvím a mocí, ale za moudrostí a duševním bohatstvím. Věřili, že pravým pokladem bylo pochopení tajemství života a harmonie s přírodou.
Tento starý text nám připomíná jednoduchost a hloubku života v dobách dávno minulých, kdy lidé žili v blízkém spojení s přírodou a hledali moudrost a klid ve všech věcech.